Můžu být mámou, když nevidím?

Jak jsem již zmínila na svých stránkách, jsem mámou dvou holčiček, proto bych dnes ráda napsala něco o tom, proč jsem se rozhodla mít děti i přesto, že jsem nevidomá.

Už dlouho před tím, než jsem se rozhodla mít první dítě, jsem zvažovala různé okolnosti. Jednak to, jestli jsem schopná se o dítě postarat, když nevidím. Protože mě ale moji rodiče od mala vedli k samostatnosti a zejména pak při péči o domácnost, věděla jsem, že péči zvládnu. Starat se o miminko v prostředí, kde jsem už dlouho před tím samostatně žila se svým nevidomým partnerem, jsem se nebála. Než se nám první dcera narodila, bydleli jsme už tři roky samostatně, naznali jsme tedy, že přišel čas, abychom svůj život kromě práce naplnili i jinak. Předem jsem si také zjistila, zda mi bude ochotná pomoci jednak rodina, ale také některé organizace, které poskytují asistenční služby. Strach jsem měla hlavně z toho, kdyby třeba miminko náhle onemocnělo, aby mě měl kdo dopravit do nemocnice. Nebo jsem chtěla mít někoho, kdo vezme miminko do kočárku a půjde s ním na procházku. Navíc nikdy nevím, co se může stát a kdy někoho vidícího budeme potřebovat. Nakonec jsem ale zjistila, že většinu věcí zvládnu samostatně nebo s pomocí partnera. Ale bylo fajn vědět, že když nastane jakákoli situace, budu se mít kam obrátit.

Dalším aspektem, který jsem zvažovala, byla dědičnost mé zrakové vady. Vím, že někteří nevidomí neřeší, zda je nebo není jejich postižení dědičné a nevadí jim, že jejich dítě jejich zrakovou vadu podědí. Já jsem ale v tomto trochu jiná, protože nejsem se svým postižením zcela stotožněná, nebylo mi tedy lhostejné, že moje dítě by také nevidělo. Navíc jsem si ještě dobře pamatovala na dlouhé a časté pobyty v nemocnici, kde se snažili mou vadu nějak zkorigovat a nic příjemného to tehdy pro mne nebylo, nechtěla jsem, aby toto muselo zažívat i moje dítě. Já i můj partner jsme měli vadu získanou až po porodu, takže jsme neměli zvýšené riziko výskytu zrakové vady.

V těhotenství jsem se na porod a vše okolo intenzivně připravovala. Navštěvovala jsem předporodní kurzy u duly Majky Staňkové, skvělé ženy, která pracuje s těhotnými maminkami, pořádá mnoho kurzů týkajících se péče o dítě, výživy, cvičení s dětmi a vede i školku a školu s respektujícím přístupem k dětem. Předporodní kurz u Majky byl úžasný, protože se ke mně chovala jako k normální mamince a zrakovou vadu absolutně neřešila. Vše mi ukazovala a vysvětlovala. Na kurzu jsme si povídali nejen o průběhu porodu, ale také o následné péči o miminko, tam jsem zjistila, že miminko vlastně nemusím vůbec vozit v kočárku, ale že i já s ním můžu chodit na procházky buď v šátku nebo v ergonomickém nosítku.

Díky Majce jsem se porodu nebála a naopak se na něj těšila. Oba porody mých dětí byly plné emocí, ale dá se říct, že jsem si je užila. Když jsem rodila svoji první dceru, měla jsem trochu obavy, jak se ke mně budou zdravotníci chovat. Naštěstí jsem narazila na empatické lidi, kteří se ke mně chovali moc pěkně. Problém nastal až na novorozeneckém oddělení, kdy mi nějaká starší sestra nechtěla dát dceru na pokoj. Neuměla si představit, že bych se o dítě dokázala postarat a řekla, že pokud budu na pokoji sama, miminko na pokoj nemůžu dostat. To mě vyděsilo, na takovou situaci jsem se vůbec nepřipravila a už jsem viděla, jak budu sama ležet na pokoji a čekat, kdy mi malou přinesou alespoň na kojení. Ale nevzdala jsem se a zeptala jsem se, zda mi miminko nechají, když se mnou po celou dobu bude na pokoji můj nevidomý partner. A představte si, že to už sestra svolila. Takže z toho plyne poučení – dva nevidomí zvládnou více než jeden. 🙂 Prožili jsme tedy krásné tři dny spolu – já, dcera a můj partner. Vlastně jsem sestřičce vděčná, protože to byly nádherné dny, kdy jsme si užívali sebe a miminka.

Když jsem se chystala na porod druhé dcery, už jsem se na vše předem připravila. Můj nový partner – v té době již manžel – očekával své první dítě, a tak jsem ho zase vzala k Majce do víkendového kurzu, kde se dověděl něco o tom, co nás čeká. V porodnici vše probíhalo opět bez problémů, ale tentokrát jsem si už domluvila, že budu na pokoji se svým manželem. I tak, když mi dceru na pokoj přinesli, byla sestřička dost nepříjemná a stále se ptala, jak zvládnu péči o miminko,. Snažila jsem se jí vysvětlit, že už doma jednu dceru mám a navíc, až mě pustí domů, také se budu muset o holčičku postarat. Sestra odešla s protaženým obličejem, ze začátku mě chodili stále kontrolovat, ale za nějakou dobu zjistili, že péči zvládám, dokonce mě přišla sestřička pochválit, že jejich pomoc nepotřebuji na rozdíl od mnohých vidících maminek. Tak to mě opravdu zahřálo u srce a byla jsem na sebe i trošku hrdá. 🙂

Dnes mohu s odstupem času říci, že rozhodnutí stát se maminkou bylo nejbáječnějším rozhodnutím v mém životě.

 

Odkaz na centrum Majky Staňkové:

http://www.centrum-majka.cz/

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.