Jsme normální! aneb Radosti a strasti nevidomé maminky

Tento článek jsem napsala pro časopis Maminka v roce 2011 a chci se o něj podělit i na mých stránkách.

Jsme normální! aneb Radosti a strasti nevidomé maminky
Ráno v pět se dcerka probudí a dožaduje se hraní. Se zoufalým výrazem se vypotácím z postele a začíná každodenní kolotoč. Přebalit, umýt, nasnídat, pohrát si, za chvilku je svačina a po ní šup do postele. Pak oběd, hraní, procházka, sváča, zase hraní, večeře, vykoupat a spát.

Každodenní kolotoč
Jak si třeba myslíte, že poznáváme tvář svého dítěte? Abychom měly o podobě našich miminek opravdu přehled, často je hladíme a různě se s nimi muchláme. Tím si nahrazujeme oční kontakt. Píšeme si o nich také deníčky a místo fotek nosí mnohé nevidomé maminky malé diktafony, kam si své děti nahrávají.
Výchova podle mě
Vy třeba pijete kávu a koukáte na svého drobečka, jak spokojeně šmejdí po místnosti. Když provádí něco, co se vám nezamlouvá, zavoláte na něj a kávu si dopijete. Nevidomé maminky se ale na své dítě musejí mnohem víc soustředit, je třeba poslouchat, a pokud se nám něco nezdá, vyrazit za batoletem a všechno hmatem zkontrolovat. Víte, jak se u našich dětí pozná, že dělají, co nemají? Jsou potichu, protože vědí, že tak máme potíže je odhalit.
Jdeme ven
Dalším menším úskalím můžou být procházky, některé maminky si troufnou jít s kočárkem a bílou hůlkou, toho se ale já bojím, raději si dám dcerku na záda do ergonomického nosítka nebo šátku a vyrazím. Mám tak volné ruce a hlavně minimalizuji možnost, že bych s kočárkem někde nepříjemně narazila.
Jsme normální!
Naším největším problémem jsou ale lidé okolo, kteří stále trpí nesmyslnými předsudky, a tak nám život velmi ztěžují. Také mě často mrzí, že když se dostanu do skupiny maminek s malými dětmi, místo toho, aby mi třeba ukázaly, kam mohu s dcerkou jít, nebo mě vzaly mezi sebe, většinou dají hlavy dohromady a zapomenou, že nevidící mají problém s očima, ne s ušima.
Všechny se snažíme své děti vychovávat s láskou, takže ten rozdíl mezi vidícími a nevidícími tu zas nějak nevidím. Sice nám všechno trvá o něco déle, ale ten pocit, když zvládnete něco nového, překonáte další překážku a svému dítěti tak můžete být ještě lepší mámou, ten se opravdu slovy popsat nedá.

 

Zdroj:

https://www.maminka.cz/clanek/jsme-normalni-aneb-radosti-a-strasti-nevidome-maminky

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.