Dívám se rukama aneb jak vnímají moje děti to, že nevidím

Dnešní příspěvek bude nejen o postojích mých dětí k tomu, že nevidím. Bude také o tom, jak se nevidomí dívají a proč se nebát o věcech mluvit.

Mnoha lidem, kteří zjistí, že i přes fakt, že nevidím, mám dvě děti, vyvstane v hlavě mnoho otázek. Jsou lidé, kteří mě odsoudí, ale také jsou ti, kteří se spíš zajímají, jak je možné, že i bez zraku se dá o děti starat a vychovávat je. Dnes se ale budu věnovat jedné z nejčastějších otázek okolí a to je otázka, jak moje děti vnímají to, že jsem nevidomá?

Je to paradox, ale děti mou slepotu začaly řešit až díky ostatním lidem z okolí. Když byly malé, vůbec se tímto nezabývali. Protože většinu času trávily se mnou, braly mě jako zdravého člověka jednak proto, že jsem jim dokázala poskytnout všechno, co potřebovaly – včetně muchlání, hraní a lumpáren, a i když jsme se často potkávali s vidícími – ať už třeba s rodinou nebo s kamarádkami – péče o miminko byla na mě. V batolecím věku – asi po prvním roce, kdy jsem si s nimi začala prohlížet knížky, pochopily, že je něco jinak a obrázky mi ukazovaly tak, že mi na ně vždycky daly ruku. Stejně třeba i na obrázek v televizi, když mi chtěly nějak blíže ukázat, co je zaujalo. Když ještě neuměly mluvit, často mě dovedly tam, kam chtěly a ukazovaly mi rukou, co by potřebovaly – například něco dobrého k jídlu nebo podat nějakou hračku, na kterou nedosáhly. První dcera se také naučila velmi brzy mluvit, původně jsem si myslela, že je to proto, že jí přijde jednodušší mluvení než neustálé ukazování a pochopila, že s nevidomou matkou to prostě jinak než slovně nepůjde. Ale v tomto jsem se asi spletla, protože druhá dcera začala naopak mluvit hodně pozdě a vůbec jí nevadilo mi všechno ukazovat a ještě být naštvaná, když jsem nechápala, co vlastně chce. 🙂

V té době už děti dobře věděly, že něco je jinak, ale nebylo to pro ně důležité. Ověřila jsem si to jednou, když jsem dceři asi ve dvou letech dávala příklady svých vidících a nevidomých kamarádů a ona přesně věděla, jestli se ten určitý člověk dívá očičkama nebo ručičkama. 🙂

Situace se ale změnila ve školce. Pamatuji si jako dnes, když dcera jednou přišla ze školky, začala si mě prohlížet a ptát se: „Mami, ty jsi slepá?“ V tu ránu jsem pochopila, že bude potřeba o mém handicapu více mluvit. Na svůj handicap jsem ale nekladla velký důraz, protože ani já jej neberu jako tragédii a nechci, aby to tak měly i moje děti. Protože obě děti dobře ví, že doma funguje vše normálně, není třeba je tím nijak stresovat. Takže dětem jsem vysvětlovala to, že nevidím, spíš v konkrétních situacích. Chtěly třeba něco přečíst, co jsem neměla připravené, vysvětlila jsem jim, že jim to přečíst nemůžu, protože na písmenka nevidím.

Co ale děti spíš řeší, jsou určité situace z okolí, kdy jim děti dávají najevo, že maminka je divná, protože nevidí. S posměchem se starší dcera setkávala hlavně ve školce a pak i v první třídě. To mě velmi trápilo, protože je to věc, které nemohu zabránit a ani ji nijak změnit. Jje to jedna z věcí, která mi občas i dnes přivodí probrečenou noc. Když jsem ale začala učit v dceřině třídě hudební výchovu, děti si mě oblíbily a hlavně pochopily, že i když nevidím, jsem normální paní učitelka. Snažila jsem se s dětmi o sobě mluvit, hráli jsme spolu různé hry, které jim přiblížily, jaké to je, když nevidí. Hry se jim líbily a vím, že na každou hodinu se velmi těšily. A mohu říct, že i pro mě to byl krásný zážitek a co je nejdůležitější, od té doby se již dceři ve škole nikdo neposmívá.

Proto prosím všechny rodiče, aby se nebáli mluvit se svými dětmi o tom, že je někdo nevidomý. Vysvětlili jim, že se někteří lidé místo očima musí dívat rukama. Ale že je to normální a nic se neděje. Protože díky vám se vaše děti učí vše o světě okolo a mohou ho tak udělat pro nás i pro vás lepší.

A ještě zážitek na závěr. Nedávno u nás byla kamarádka, seděly jsme spolu u vínečka a ona se mě ptá: „Líbilo by se ti tohle?“ Protože jsem nechápala, co myslí, zeptala jsem se: „Co se mi má líbit?“ a kamarádka znovu odpovídá: „no tohle, přece“. Pak se na chvíli zarazí a říká: „Jé, promiň, já ti pořád něco ukazuju a zapomněla jsem, že nevidíš.“ A takových lidí si moc vážím, když se pořád nade mnou nepozastavují, neváží každé slovo, jen proto, že jsem nevidomá. Tak to někdy zkuste taky. 🙂

 

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.